Rok před tím, než malý Kevin bojoval proti Mokrým banditům se v podobné situaci ocitl francouzský chlapec Thomas, jemuž se do rodinného sídla vloupal vraždící maniak převlečený za Santu. Tahle nepřiznaná inspirace pro Sám doma se ubírá mnohem bizarnějšími i temnějšími zákoutími.
Nenechte se mýlit povědomou premisou o klukovi, který se sám ve velkém domě za pomoci zákeřných pastí vypořádává s nezvanými hosty. Tentokrát se nekoná americká vánoční stálice Sám doma (1990), nýbrž o rok starší surreálně stylizovaný horor francouzského režiséra a scenáristy René Manzora, který přináší pod kůži se zarývající podobenství o krutém konci dětské nevinnosti. Devítiletý koumák Thomas stále věří na Santu a na Štědrý den pln očekávání vyhlíží jeho příchod. Ale namísto splněného snu ho čeká noc plná hrůzy. Do rozlehlého rodinného sídla se totiž, oděný v santovském úboru, vloupe vraždící maniak. Bizarní vyprávění prolamuje hranice reality a dětské fantazie – burtonovsky pseudo-gotická předměstská rezidence se mění ve vyšinutý labyrint tajných chodeb a skrytých místností, zatímco hlavní hrdina si po vzoru svého oblíbeného filmového hrdiny uvazuje šátek kolem hlavy a vyráží do guerillového boje s vetřelcem. Opulentní výprava, řízná muzika, rychlý střih a expresivní úhly kamery film stylově situují na pomezí francouzského filmového neobaroka – raných expresivně poetických snímků Luca Bessona, či Leose Caraxe – a rodícího se trendu fantaskních vizí na hraně snu a noční můry v čele s Jean-Pierreem Jeunetem a Marcem Carem. Současně tento neprávem zapomenutý klenot můžeme vidět jako velkolepý vrchol osmdesátkového trendu hororově laděných filmů pro děti a mládež, který vedle amerických klasik jako Gremlins, Rošťáci, Return to Oz či Stůj při mě, zahrnuje nehynoucí kulty i generační noční můry z dalších zemí jako Dům plný strachu, Frog Dreaming či Čarodějky.