O nás

Otrlost ve vztahu k filmům může mít mnoho podob. Zatímco pro někoho představují vrchol hnusu scény extrémního násilí, pro jiné jím může být absolvování dutého kýče v pořadech hlavního vysílacího času místních televizních stanic. Na Festivalu otrlého diváka pojímáme otrlost takřka v celé její šíři – vyhýbáme se pouze masově zaměřené produkci, která je běžně dostupná v televizi a kinech, protože na tu nemáme žaludek. Naopak v programu najdete nejen moderní, klasické i zapomenuté horory nebo krváky proslulé svou šokantností či působivostí, ale také brak všeho druhu v jeho nejbláznivějších i nejambicióznějších podobách. Dalšími klíčovými termíny přehlídky jsou camp, pokleslost, nevkus, nesoudnost, kýč, exotika, béčka, céčka, péčka, zetka a především zábava.

Jít na Festival otrlého diváka neznamená jen vidět film na velkém plátně. K nám se chodí na unikátní zážitky. Málo co se vyrovná tomu, když člověk společně se stovkami dalších lidí v sále prožívá intenzivní horor či zhůvěřilý osmdesátkový akčňák. Ale co teprve, když začne monstrum řádit přímo v sále. Kde jinde dostanete k nezáživnému bijáku přímo v sále frťana na posilněnou nebo si spolu s hrdiny na plátně zakousnete do pochoutky ze zmutovaných kuřátek? Otrlec také zůstává poslední výspou simultánního překladu. Vybrané projekce doprovází nezaměnitelný projev i zpěv dvorní národní umělkyně řečené Samantha Bifidus, případně kvůli genderové vyváženosti doplněné neméně zdatným Josefem Vokurkou či Panem Akurátem.

Cinefilie otrlých diváků nemá podobu zbožné adorace a tichého ustrnutí, kino se naopak má otřásat salvami smíchu či zděšenými výkřiky, což rádi všemožnými interaktivními prostředky přiživujeme. Stejně obrazoborecký přístup pak festival zaujímá i k filmové matérii. Byť se neštítíme promítání z 35mm kopií nebo v HD kvalitě, pro kouzlo nostalgie a unikátní atmosféru projekce občas sáhneme po formátech jako je VCD či ojetá VHS, kde místo závěrečných titulků naskočí záznam fotbalu. Festival otrlého diváka není na rozdíl od jiných akcí poplatný politickým tlakům, sebeprezentačním tendencím zahraničních velvyslanectví či kulturních institucí, nezacpává huby prodejným publicistům opulentními rauty a nemá zavděčovací akce pro sponzory. Jak napovídá název přehlídky, zodpovídá se pouze svému publiku, které je zváno na závěrečný tematický raut.

Kdo za to může

Festival otrlého diváka se zrodil během brainstormu Iva Andrleho a Davida Čeňka v roce 2004. Festivalový dramaturg David Čeněk se zrovna vrátil pln dojmů z progresivního španělského festivalu v San Sebastianu, který ten rok uvedl speciální sekci Incorrect@s věnovanou nonkonformním filmům a v ní také legendární film Johna Waterse Růžoví plameňáci. Fakt, že nějaký festival má v programu něco jiného než jen tradiční domnělé vysoké umění, vedl k přání, aby se i české publikum mohlo na velkém plátně kochat odvrácenou stranou filmové historie. Jelikož se nedalo čekat, že by tuto mezeru na trhu zaplnil některý stávající festival, přišel tehdejší šéf kina Aero, Ivo Andrle, s návrhem, aby vznikla nová specializovaná přehlídka. První ročník se uskutečnil v březnu nadcházejícího roku a na jeho programu, který obsahoval i iniciační Růžové plameňáky, se s Davidem Čeňkem podílel také Evžen Liška.

V následujících letech se dramaturgický tým postupně rozšiřoval o Petra Šarocha, Jiřího Flígla a Antonína Tesaře do své současné podoby. Na čtvrtém ročníku poprvé proběhl dvouhlasý simultánní překlad, konkrétně u filmů Hvězdná srážka a Hluboké hrdlo, a od té doby je stálicí festivalu jeho překladatelská a pěvecká hvězda Samantha Bifidus, která posléze vplula také do dramaturgického ústředí. Dušičkový speciál roku 2013 přinesl další zásadní přírůstek tvůrčímu týmu skrze masky a líčení od Secret Home Lab of Mr. Lanz alias Zuzany Blaštíkové. Ta má počínaje desátým ročníkem na starost také celkovou koncepci a realizaci výzdoby kina a jejím dílem jsou také plakáty podzimních speciálů. Plakáty hlavního festivalu v letech 2010 do 2023 připravoval výtvarník Michal Škapa. Od Podzimní sklizně 2019 se tým festivalu oficiálně rozšířil o dvojici letitých výpomocníků, Jiřího Blažka a Annu Krejčířovou. Zásadní mírou se na chodu festivalu podílí kino Aero, jeho provozní tým a veškerý personál od poklady přes bar až po promítárnu. Jelikož čas běží a lidé se na svých postech mění, chceme vzdát hold také našim milovaným „absent friends“ – bývalým zasloužilým pracantům kina Aero, předně dlouholetému šéfovi provozu Mirkovi Velšovi, ředitelce Zuzce Kameníkové, nejvěrnější kolegyni Zuzce Brožíkové, šéfům baru Arťomovi Korjaginovi a Anně Dvořákové i hlavnímu promítačovi Adrianovi Hocovi, který se také podílel na natáčení několika otrých znělek.