Propadněte šílenství. Pokud chcete překročit normy, je třeba odvážných experimentů. A kde jinde než v ponurých zákoutích sexuologického ústavu, která jsou barvitější, než byste čekali. Odkaz doktora Caligariho na MDŽ znovu ožívá!
Nechte se zhypnotizovat jedním z nejvýstřednějších filmů o hlubinách chtíče, manipulace a zvrhlosti lidského plémě. Kabinet doktorky Caligariové, to je něžné erotické psychodrama, ale také radikální výpověď o tom, že vždy chtě nechtě ubližujeme tomu, koho zahrnujeme láskou. Ačkoli se přísně vzato nejedná o přímé pokračování milníku expresionismu Kabinet doktora Caligariho, stejně tak lze oponovat, že žádný film není Wienovu psychotickému hororu myšlenkově i výtvarně blíže než právě tato audiovizuální orgie všestranného umělce Stephena Sayadiana. Spolupracovníka natolik vzájemně odlišných osobností, jakými byli Larry Flynt, Brian de Palma či Frank Zappa.
Sayadianova temná a přitom kousavým humorem prošpikovaná halucinační noční můra je chlípně rozkročena mezi uměleckou erotiku, avantgardní divadlo a stylizovaný brak. Zapadá tak do dobové produkce jím spoluvlastněného studia Wolfe, jež zplodilo jedny z nejosobitějších erotických výronů své doby (Café Flesh, Nightdreams). Ne náhodou v pornografické branži Sayadianova díla propadla, neboť nikdy nebyla prostoduše postavena na sexuálních aktech, leč na fantaziích samých. Jeho provokativní vizionářské počiny se však po titulech Davida Lynche, Richarda O’Briena či Johna Waterse záhy staly půlnočními trháky a časem se začaly těšit nebývalé pozornosti. A nutno podotknout, že zcela po právu.
V Kabinetu doktorky Caligariové má každá složka stylu svou organickou – a potažmo orgastickou – funkci, a to promyšlenou do nejmenšího ztopořeného detailu, průrvy a chlopně. Ať už se jedná o kulinářský apetit sadistického kanibala Guse Pratta, bouřliváctví hypersexuální manželky Van Houtenové či nemravné pokusy samotné vnučky doktora Caligariho: všechny jejich divoké osudy a těla se nakonec hormonálně prolnou v jedinečném filmovém úkazu. Pošetilé repliky zde klátí ty niterně poetické, úderná teatrální gesta se otírají o jemná emoční pohnutí, extravagantní geometrické křivky bortí vzdouvající se vlhké tkáně, ustrnulé rámování penetrují zběsilé kamerové jízdy, zatímco gargantuovské jazyky a ústa hltají obnažená těla v cigaretovém oparu deviantní lásky. A jak to celé oduševněle shrnuje zdejší punková ikona Jennifer Miro v roli duševně choré: „Činčila, činčila, činčila!“ – Proč? Odpověď možná naleznete, pokud se osmělíte, když vstoupíte na MDŽ do přítmí kina Aero a do pestrobarevného cvokhausu doktorky Caligariové.
