Rozjařilá ruská holomajzna Tak už konečně chcípni, táto pojednává o moderním naivním bohatýrovi, který nečekán a nezván přijde s kladivem v ruce ke dveřím činžákového bytu. Během nadcházející hodiny a půl, napěchované zábavnými zvraty a fyzicky intenzivními scénami, otočí vzhůru nohama jednu obyčejnou domácnost a odhalí morální kompromisy a prospěchářský cynismus jejích členů. Ruská kinematografie se v zahraničí nejčastěji prezentuje zádumčivými artovkami, nesoudnými propagandistickými spektákly a nabubřelými parafrázemi hollywoodských hitů. Občas se ale objeví i zářný talent, který rozvíří mezinárodní žánrové vody jako Timur Bekmambetov s Noční hlídkou (2004) nebo Ilja Najšuller s videoherně kyberpunkovým Hardcore Henrym (2015). Aktuálně se rýsuje další člen oné vybrané společnosti v podobě Kirilla Sokolova. Jeho celovečerní debut navazuje na tradici moralizujících a exploatačně vyhrocených žánrovek, kterou ustanovil Alexej Balabanov legendárním gangsterským diptychem Bratr (1997, 2000) a nihilistickým masakrem Náklad 200 (2007). Jenže oproti obvyklým příspěvkům této linie se Sokolovův biják odlišuje černým humorem, zjevnou inspirací v západních vzorech, ale také groteskními gore efekty a hektolitry rudé barvy. Požitkářsky vystavěný scénář a hyper-efektní styl s dravou kamerou naznačují, že Sokolov má nakoukané začátky Guye Ritchieho. Jeho film ale úspěšně překračuje stín svých vzorů, a to nejen díky rozjařilé kreativitě v oblasti groteskních škod na těle i na duši v zemi, kde včera i zítra neznamená nic.
