Dnes již legendární snímek Barbar Conan (1982) uvádí neméně legendární hláška filosofického bijce Nietzscheho: „Co nás nezabije, to nás posílí”. V případě snímku Conann (2023) – protože dvě „n“ jsou přeci víc než jedno – se tato teze obrací: posílí tě jen to, co tě zabije. Doslova. Po radikálních úletech Divoši (2017) a After Blue, zatracený ráj (2021) vysublimoval hubitel průměrného vkusu, básník a prasník, filmový alchymista a hejsek Bertrand Mandico vlastní esenci Roberta E. Howarda, jehož kadáver se po premiéře Conanna v Cannes musí obracet v notně zahnilém hrobě.
Zapomeňte na nasypané kulturisty v kožešinách, falické óbr-meče, gladiátorské zápasy i hadí kulty. Nebyl by to Mandico, kdyby nenaservíroval onačejší queer materiál v podobě dekadentního podobenství s božskou Elinou Löwensohn v roli čokla Rainera, který ze samotného Podsvětí vypráví temný životní osud hrdinky Conann a jejích šesti transformacích napříč lidskými epochami. Od útlého dětství Conann coby otrokyně barbarů, jenž dlabou k véče holeně svých nepřátel, až po neonově vyondulovaná 80. léta, kde kromě mečů břinkají monstrózní kazeťáky. Surreální fantasy těkající z černobílého do barevného spektra a do mnoha žánrů se vskutku nebojí ničeho. Kromě extravagantně uchopeného hrdinského příběhu předvádí nepokrytý kanibalismus, mučení, perverzní sex, vyhřezlá střeva a hodně, hodně (hodně) třpytek. Vysmažte si mozek fantasmagorickou lahůdkou Conann a vyjděte vstříc Rainerovým svodům: „Ukážu vám barbarství, nechť představení započne!“