Kdo seje větry, sklízí bouři. A režisér Charles Philippe Moore v roce 1990 zasel pořádně nasmrádlý severák. Béčkový horor o strašidelné boudě uprostřed mlhy husté tak, že by se dala krájet, je pozdní pokus vytřískat ještě nějaký ten kapitál z osmdesátkové módy démonických hororů jako Smrtelné zlo, Noc démonů nebo italští Démoni. Stvořil ale dílo soudržné asi tak jako zelenavé blitky, které se ve filmu neustále řinou z úst zlovolným démonům. Co se bude řinout z úst vám, přijďte otestovat na projekci, kde snímek uvidíte v jediné snesitelné formě – s živým simultánem v podání Kafilerie Zawadské a Immanuela Lubrikanta. Film o partě přátel uvězněných ve strašidelné chajdě naprosto ignoruje základní pravidla scenáristiky a místo toho na diváky v hutných intervalech vypouští dusivé opary hrůzyplných (nebo častěji groteskních) výjevů plných démonů s mokvavě rozkydlými obličeji, gore smrťáků, zlotřilých dětí proměňující lidi v panenky a dalšího těžkotonážního bizáru. Něco nám říká, že při téhle projekci bude třeba v sále pravidelně větrat.
