Henry: Portrét sériového vraha

Po loňském uvedení jen vzácně promítaného rakouského klenotu Strach pokračujeme v dekonstrukci pokřivených myslí vyšinutých zabijáků projekcí podobně unikátního díla Henry: Portrét sériového vraha amerického režiséra Johna McNaughtona. Oba filmy bývají často stavěny vedle sebe, ačkoli v mnoha ohledech představují vzájemně se doplňující protiklady. Zatímco Strach nabízí živočišně zběsilý pohled zevnitř, Henry je klinicky odtažitá studie, nahlížející předmět svého zájmu důsledně zvenku. Spojuje je nebývalá míra autenticity a způsob, jakým se vám zaderou pod kůži a pošramotí vaši psychiku.

 S Johnem McNaughtonem už jsme se na Otrlci potkali nad jeho lahodně zamřelým škvárem Vypůjčovatel, Henry je však úplně jiný šálek krve. Film volně inspirovaný činy skutečného sériového vraha Henryho Lee Lucase se stal kvůli své syrovosti a realistickému zobrazení násilí jedním z nejkontroverznějších titulů 80. let. Cenzory nedráždily ani tak jednotlivé násilné scény, jako spíš bezradnost, kam by měli přiložit své nůžky. Extrémní atak totiž spočívá především v celkovém pojetí, beznadějně skličující atmosféře a (a)morálním vyznění díla. Debutující McNaughton při malování svého portrétu rezignoval na jakoukoli estetizaci či zábavnost násilí a zvolil mrazivě věcný, téměř dokumentární styl, který diváka zbavuje pocitu bezpečného odstupu. Zabíjení v Henryho podání není žádné vytříbené umění vraždících estétů typu Hannibala Lectera. Je to prostě jen zabíjení. Všední, surové, špinavé a nesmyslné. K drtivému emocionálnímu účinku filmu vedle minimalistického hudebního doprovodu nemalou měrou přispívá herecký výkon na plátně rovněž debutujícího Michaela Rookera (zlověstný redneck Merle v The Walking Dead), jehož proletářského zabijáka v usmoleném tílku, bílých ponožkách a s nebezpečně prázdným pohledem jen tak z hlavy nevyženete.

McNaughtonův nekompromisní portrét sériového vraha zůstává polarizujícím dílem a je dodnes stejnou měrou obdivován i zatracován. Přijďte si udělat vlastní názor.