Vyšinutý horor o cestě za pomstou uprostřed konce světa nabízí intenzivní ponor do nepohody v typicky rozklíženém stylu protinožeckých žánrovek. Delikatesní hrůza pro milovníky znepokojivých šíleností a atypických žánrových vizí.
Každý vyznavač kinematografických bizarů zbystří, když se nějaký brakový titul může chlubit faktem, že se z něj stal kultovní artikl na japonském VHS trhu v době jeho zlaté éry 80. let. Tento statusový punc s sebou nese přísliby radikální nekonvenčnosti, sveřepé vychýlenosti, frenetické vyšinutosti a formální zběsilosti. Vše uvedené je vrchovatě zhmotněno v novozélandské lucidní noční můře Horší než smrt, kterou dnes příznačně obestírá háv polozapomnění.
V jádru vyprávění stojí klasické klišé o šíleném vědci, který ve zdejším provedení touží zbavit lidstvo prokletí smrtelnosti. Zaslepen vidinou tohoto cíle se uchyluje k velmi neetickým praktikám a neozkoušeným postupům, které začnou vykazovat neblahé vedlejší účinky. Tvůrci filmu se ale namísto megalomanského vědátora zaměřují na postavy jeho obětí i poskoků a ukazují dění z jejich perspektivy zastřené neutišitelnou agónií a krvelačnými běsy.
Stejně jako předchozí počin scenáristy Michaela Heatha, australská giallo variace Krevní pouto (Next of Kin, 1982), také Horší než smrt záměrně kašle na narativní soudržnost. Naopak se po hlavě vrhá do skvostně znepokojující atmosféry a gradující rozklíženosti, kde se racionalita tříští do bestiálního šílenství. Odvážnější naratologové zde sice zahlédnou příběhovou kostru převzatou ze Shakespearova Hamleta, ale ta je oděna do děsivými křečemi zmítané tkáně ve všech ohledech vyhroceného zevnějšku. Režisér David Blyth se vydal cestou nekonvenční osobitosti a prodchnul své vrcholné dílo apokalyptickým rozkladem všech jistot, jenž se zrcadlí v neustálé vynervovanosti zdejších postav, ale i v sugestivní kameře Jamese Bartla, jenž snímal také novozélandský kult Ticho na zemi (The Quiet Earth, 1985).
