Hranice mezi sny a realitou je tenká jako blána očního víčka… nebo jako ostří dopisního nože. Kultovní erotický thriller Lucia Fulciho na velkém plátně v celé své fetišistické kráse.
Pulzující Londýn 70. let je zahalen drogovým oparem, jeho útroby se zmítají v orgastických křečích – k nelibosti spořádané Carol. Sličné paničky vlivného advokáta a dcery prominentního politika, jejíž hradba komfortu se začne drolit, když je brutálně zavražděna bohémská sousedka. Carol mezitím dochází ke svému psychoanalytikovi. Během vlhkých večerů na ni prasklinami nevědomí dotírají noční můry: cizí apartmán, dusný večírek, propletená nahá těla. A znepokojivý pocit, že se přihodí něco neodvratného. Dýchavičné vidiny ze spánku se přelévají do škraloupu bdělého dne. Kdo tu koho sleduje? A kdo další bude rozřezán? Z labyrintu paranoie a šílenství není úniku…
Ještěr v kůži ženy je bezesporu jedním z nejambicióznějších děl mistra italského hororu, řezníka ikonických obrazů, Lucia Fulciho (Muka neviňátek, Zombi 2). Ani významově rozptýlená škatulka giallo, jíž bývá snímek nálepkován, nedokáže zcela pojmout rozmáchlou psychedelickou jízdu. Měňavý ponor do ztráty identity, nepříčetných halucinací a manipulace, na pozadí uvadající éry květinových dětí.
Kameraman Luigi Kuveiller (Tmavě červená, Flesh for Frankenstein) zalévá plátno divokými, snovými barvami, které spolu s roztříštěným střihem a split screeny Giorgia Serrallonga a Vincenza Tomassida (Pro pár dolarů navíc, Nehanobte spánek mrtvých, Kanibalové) dokonale vystihují duševní i fyzický rozpad světa hlavní hrdinky. Místy synkopicky pokřivená, tu zase hypnoticky nadpozemská hudba Ennia Morriconeho prostupuje pamětihodnými scénami jako svíjející se pestrobarevný plaz, kličkující mezi perverzně přepálenou výpravou.
V pikantně překombinované zápletce je vyprávěcí logika důsledně vykleštěna. Možná proto se na případech brutálních vražd ostřílení hoši ze Scotland Yardu pěkně zapotí. Fulciho erotická mozaika pak typicky pableskuje mezi brakem a uměním, kýčovitou romancí a hororem. Přirozeně nesmí chybět zcela lobotomické dialogy, nonšalantně prkenné herectví, stejně jako pro italské (ko)produkce příznačný postsynchron, který by probral z hrobu i Frantu Filipovského.
Fulciho výstřední queer thriller, jejž uvádíme v necenzurované restaurované verzi, dobově proslul řadou provokativních scén, zejména notoricky známým výjevem s pitvanými psy. Dnes již úsměvný případ dohnal tvůrce poprvé v historii kinematografie k regulérním soudním tahanicím, a to za speciální efekty. Na lahodně kečupových mňamkách se ostatně nepodílel nikdo menší než Carlo Rambaldi (Vetřelec, E.T. mimozemšťan).
Odvážíte-li se se zbytky příčetnosti vstoupit do kina, pak jedině v doprovodu svého terapeuta, psychiatra nebo pejska. Po promítání budete možná potřebovat canisterapii všichni.
