Jestli nějaká hollywoodská hvězda konstantně balancuje na hraně otrlosti, pak je to Nicolas Cage. K jeho dodnes nejbizarnějším hereckým kreacím patří hlavní hrdina komedie Polibek upíra, mladý kravaťák, kterého zachvátí přesvědčení, že se mění v upíra.
Dávno předtím než se oddal čiré excentricitě v psychedelických hororech Mandy a Barva z kosmu, než si uřízl fenomenální ostudu hysterickými kreacemi v odpadovém folkhororou Rituál, ba dokonce ještě před afektovanou akční extravaganzou Tváří v tvář, si Nicolas Cage získal pověst herce, který absolutně nemá cit pro míru díky hororové komedii Polibek upíra. Právě tento film naplno založil fenomén Cage Rage i status Cage jako oživlého memu a byl prvním velkolepým manifestem jeho maximalistické herecké metody zvané nouveau shamanic. Dílo vzniklé mezi hercovými nezávislými počiny Zmatky v Arizoně a Zběsilost v srdci vypráví o mladém úspěšném literárním agentovi, který stráví noc se ženou, o níž je přesvědčen, že je upírka. A následně nabývá čím dál silnějšího dojmu, že se upírem pomalu stává i on sám. Černohumorná satira na dobovou yuppie culture se zrodila v hlavě Josepha Miniona, který si krátce předtím udělal jméno scénářem k filmu Martina Scorseseho Po zavírací době. Při hledání ideálního představitele narcistního hrdiny nebyl Cage rozhodně první volbou. Jakmile byl ovšem obsazen, ukradl si celý film pro sebe. Při hraní se údajně inspiroval především afektovaným herectvím němých expresionistických filmů, ale stejně tak bychom mohli říct, že vystupuje jako oživlá postavička animovaných grotesek, nebo prostě jako manický šílenec. Ve své době si nad jeho výkonem kritici klepali na čelo, dnes je jasné, že právě díky Cageovi má celý snímek dodnes nakažlivě švihlý drajv.
