Jedinečná ukázka postapokalyptického dramatu o robotech, kde i herci hrají tak, jako by jim docházel poslední zbytek baterky. Metoda Stanislavského, nebo čistokrevné neumětelství? Živý dabing veselé trojky Bifidus – Fostrá – Vokurka tentokrát v roli resuscitačního přístroje.
U příležitosti kulatého jubilea si někteří otrlí dramaturgové konečně splnili svůj dlouholetý vlhký sen a fláknou na obří Aero plátno ultimátní béčkový skvost s lyrickým názvem Robotí holokaust. Tato ultrafanovská pocta Hvězdným válkám, H.R. Gigerovi, Vetřelcům a jistě mnoha jiným, v balastu postapokalyptických serepetiček a dřeváckých hereckých výkonů umně skrytým žánrovým pokladům, je něco, nad čím mozek žasne a srdéčko se radostně tetelí.
Čeká vás srdceryvný příběh z doby, kdy Zemi ovládli vesmírní roboti, zamořili planetu jedovatým plynem a z lidí, kteří jsou z neznámých příčin vůči jedu imunní, nadělali otroky. Mezi těmito nešťastníky jsou otec vědec a jeho dcera, kteří znají pravý důvod, proč dokáží přežít bez kyslíku, ale nechtějí se o něj podělit se zlými roboty, a tak jim jde samozřejmě o kejhák. Otec padne do zajetí a dcera obklopená partou nepravděpodobných kamarádů se mu vydává na pomoc.
A tak se divák ocitá na pouti. V obou smyslech slova. Protože na cestě podzemím čekají na naše „hrdiny“ nestvůrky, které si v ničem nezadají s atrakcemi, jaké byste našli v průměrně vychytaném strašidelném zámku na pouti okresního města. Když si k této habaďúře přičteme sošné obsazení, které v castingu evidentně uspělo jen proto, že všichni chodili do stejné posilky a tvářili se, že se jeden bez druhého neobejdou (jeden krasavec pro jistotu ztvárňuje postavu, které vyřízli jazyk, asi aby si uřízl o něco menší ostudu), máme tu kouzelný mišmaš všeho, na co se otrlý divák těší celý život.
A my na ten pejskokočičkovský dort ještě připlácneme třešinku v podobě živého dabingu Samanthy Bifidus, Josefa Vokurky a Jíry Fostré, ať se všichni řádně pomějeme.
