Strach

Oslava dvacátých narozenin přímo vybízí k rozličným divočinám a nejinak je tomu v případě, kdy je oslavencem filmový festival. A protože ten náš si otrlost hrdě vetkl přímo na klopu, je zcela na místě zamíchat do pestré kupy dárků i jeden filmový ekvivalent rány na solar. Vidět dlouhé roky přehlížené solitérní mistrovské dílo rakouského tvůrce Geralda Kargla na plátně je už od jeho vzniku naprostá rarita a unikátní zážitek. Jedním z kin, které si tuto výsadu vybojovalo, je letos právě kino Aero.

Ústřední postavou mrazivého vyprávění je psychicky narušený jedinec, který opouští brány věznice s jedinou utkvělou myšlenkou: vraždit. Nečekejte však žádnou tuctovou vyvražďovačku, ale něco mnohem temnějšího a hluboce zneklidňujícího. Ba co hůř, Strach je vtahující cinefilní zážitek nejvyššího řádu, který vás pohltí jako černá díra. Kargla totiž žánrová zábava nezajímá a na označení svého počinu coby hororu je téměř alergický. Filmem reagoval na skutečný případ vražedného řádění Wernera Knieseka, který pár let předtím svou nevysvětlitelnou krutostí otřásl kolektivní psychikou Rakouska. Strach je pokusem tento hrůzný čin pochopit. Realitu nahlíží očima vraha a prostřednictvím vnitřního monologu odkrývá i jeho pokřivený vnitřní svět. Bestiální skutky nikterak neospravedlňuje, pouze je v jejich krvavé velkoleposti i přízemní banalitě klinicky registruje. Klíčem k fascinující působivosti snímku však není kontroverzní téma, ale jeho výsostné filmové zpracování. Všudypřítomnou vykloubenou kameru později oscarového Zbigniewa Rybczyńského umocňuje geniální soundtrack Klause Schulzeho a vše korunuje heroický herecký výkon Erwina Ledera (přízračný strojník Johann z Petersenova blockbusteru Das Boot), který se do ústřední postavy položil s vervou hraničící se sebedestrukcí.

Přijďte se nechat sežehnout psychotickou energií, která z Karglova opusu magnum i po čtyřiceti letech sálá s neztenčenou intenzitou. Takhle natěsno už se (doufejme) k žádnému vrahovi nikdy nedostanete.