Kdo se bojí, nesmí do Estonska. Nebo minimálně na estonský venkov, kde řádí Vrah se slabostí pro sedmikrásky, a kde setkání s poutníčkem může a nemusí (ale spíš bude) znamenat epochální krveprolití. A jak praví staré estonské přísloví: Když na zabijačku, tak s písní na rtech.
Představte si malé děcko, které se bez gumáčků radostně cachtá v kalužích krve, vnitřností a spermatu a žvatlavě si přitom prozpěvuje kramářské písničky. Zhruba tak nějak působí estonská brutální muzikálová komedie Už ty pilky dozpívaly, autorský počin, který navzdory nízkému rozpočtu nabízí celou kytici ujetých nápadů, inspirovaných jak kultovními horory, tak i montypythonovským třeštěním. Režisér Sander Maran a jeho partička si natáčení evidentně užívali, co to šlo, a radost z jejich bestiálního dílka stříká na plátno se stejnou intenzitou jako všemožné tělesné tekutiny. Vzali si na paškál posvátné trio hodnot láska, přátelství a rodina a udělali z něj kůlničku na dříví.
Krvavá romance se opírá o jednoduchoučký příběh. Dívku Mariu unese postava s celkem jednoznačným jménem Vrah a odveze si ji v dodávce domů, kde už na ně čeká rodinka, která by nikdy neměla být základem žádného státu. Mariin zoufalý galán se vydá své děvče hledat a z jeho cesty za záchranou mladého života, na které potkává nepřeberné množství bizarních postaviček, se postupně stává ultimátní eklhaft, zhusta prokládaný hudebními čísly, za které by se kolikrát nemuseli stydět ani Stephen Sondheim, Karel Hašler nebo Jiří Zmožek.
Jste-li trochu citlivější na vizuálně explicitní vjemy, u tohoto filmu skutečně stačí zavřít oči, protože zvuková stopa celou dobu navozuje spíš atmosféru vesnické hudební řachandy. Je ale pravda, že potom z filmu moc neuvidíte, protože ohavné chlístance zaneřáďují plátno celé dvě hodiny takřka bez ustání. Ale je to srandovní, tak přijďte!
